Stránky věnované našim 4 pejskům, Adélce a všemu, co k nim patří

Už dlouhou dobu mě kamarádi a známí, kteří se vždy dobře pobaví nad fotodokumentací oslav narozenin našich čtyřnohých kamarádů přemlouvají, abych tyto fotky umístila na naše webové stránky, aby je mohli shlédnout i ostatní…….Ráda bych krátce zmínila, jak tyto oslavy začaly a jak také zpočátku probíhaly. Není to žádný americký způsob oslav, kdy pejsky načesáme a převlékneme do komických oblečků, ale spíše každoroční připomenutí si hořké skutečnosti, že i naši čtyřnozí kamarádi jsou rok od roku starší a že nejenom nám, ale i jim čas ukrajuje z toho krásného období, které je nám všem vyměřeno tady na Zemi. Útěchou zvláště mně pak bývá skutečnost, že oni si toto neuvědomují a s moudrostí sobě vlastní prožívají svůj život den ode dne tak, jak příchází a možná více než my se z každého dne umí těšit.

Začalo to jak jinak než Matýskem, kterému jsme na jeho první narozeniny připravili dort částečně vytvořený z konzervy pro psy a patřičně dozdobený buřty a jinými uzeninami.
Přestože takový krásný šlehačkový a máslový dort by jim dodnes všem udělal velkou radost, protože naštěstí všichni patří mezi dobré strávníky a nechali by se pohostit téměř čímkoliv, z několika důvodů mají jejich dorty povahu spíše masovou. Hlavním důvodem je samozřejmě to, že šlehačka ani máslo nepatří zrovna do zdravého psího jídelníčku a dalším velmi důležitým důvodem je i to, že následující dny po oslavě nechceme trávit nekonečným venčením, které by po jejich konzumaci jistě následovalo:-).

V těchto dortech jsme pokračovali i v několika dalších letech, ale postupně jednak každý z pejsků, jak rostli a dospívali, potřeboval vzhledem k malé velikosti dortu na každou oslavu dort vlastní, aby si ho patřičně užil a jednak nám to už připadalo trošku fádní, a tak jsme přešli na zcela domácí výrobu. Této výrobě předchází návštěva uzenářství nebo lahůdek v supermarketu, kdy nakoupíme pokud možno méně tučný spíše kuřecí materiál v podobě šunky, salámku nebo párečků či buřtíků a jeden sáček bezbarvé želatiny v podobě aspiku. Pak to vše nakrájíme, naaranžujeme a zalijeme ve formě aspikem, je nutno dort dělat jeden den dopředu, aby vše v lednici pěkně ztuhlo do finální podoby. Většinou na dort vykrojíme z uzeniny nebo tvrdého sýra jméno toho, kdo právě oslavuje, případně číslovku, o jaké narozeniny se právě jedná.

Jsme si vědomi toho, že ani taková mňamka není pro pejsky zrovna nejzdravější, ale protože jsou celoročně krmeni velmi kvalitními granulemi, myslíme si, že si takové zhřešení několikrát za rok (vlastně přesně čtyřikrát), mohou dovolit.

Dort samozřejmě konkrétní oslavenec nikdy nezbaští sám, ale jeho povinností je pozvat i všechny ostatní členy smečky, aby mu nakonec pak nebylo špatně:-) Je nám úplně jasné, že oslavenec nikdy nezve ostatní dobrovolně a že by celý dort bezproblémů zvládl sám, ale společenská povinnost je společenská povinnost…:-)

A tady je pár slíbených fotografií z oslav, kvůli kterým to vše vlastně bylo napsáno:

Než se naše rodina rozrostla o lidské miminko, vyplňovali náš veškerý volný čas výcvik, radosti i starosti s našimi 3 psími kamarády – Matýskem, Trixinkou a Apollem.
Protože kynologie je pro nás s manželem největším koníčkem, všem čtyřnožcům jsme se snažili dát vždy maximum, tedy kvalitní výchovu, výcvik, spoustu pohybu a činnosti, aby jejich psí dušička nestrádala. Cvičili jsme agility, poslušnost, chodili na několikahodinové procházky a velké výlety, jezdili na kole, na kolečkových bruslích, jezdili na výstavy. 

Když jsme si v červenci roku 2002 přivezli z porodnice našeho dalšího tentokráte pro naše okolí překvapivě nepsího člena rodiny – dceru Adélku, byli jsme rozhodnuti, že vše půjde dál jako doposud. Adélku jsme plánovali, takže nebylo co řešit. Nebudu zastírat, že jako novopečení rodiče jsme byli z malého miminka a všech činností souvisejících s péčí o něj patřičně vykulení a že vše pro nás bylo nové, ale tak už to na světě chodí, tak jako s prvním štěňátkem, tak i s lidským miminkem je vše jednou poprvé. Stálo nás to hodně energie a úsilí, abychom vše, co se týče kynologie, mohli zdárně dělat tak jako doposud, ale podařilo se všemu dát potřebný řád a šlo to vcelku dobře. Jen ten, kdo má doma malé miminko a k tomu ještě jednoho popř. více psích kamarádů a navíc ještě žije v bytě tak jako my, ví, kolik práce to obnáší. Dokud byla malá Áďa ještě miminko, šlo vše úplně hladce. Po příchodu z porodnice ji naše smečka očuchala a prolustrovala a smířila se s tím, že na mazlení a hlazení je tu ještě někdo jiný, někdo úplně malinký, na koho se musí dávat setsakra pozor. Neměli jsme žádný problém s tím, že by některý z našich pejsků snad žárlil, všichni ji přijali skvěle. Když byly Adélce asi 3 měsíce, vydali jsme se na první psí výstavu od jejího narození a přenocovali na chalupě spolu s našimi kamarády. Adélka spala v ložnici, nechali jsme otevřené dveře, abychom slyšeli každé její zavrtění a nebylo síly, která by přesvědčila našeho jinak dokonale poslušného Apolla, aby se hnul od nohou naší spící dcerky, protože on přece v neznámém prostředí nemůže našeho prcka nechat jen tak ležet a nehlídat. Doposud vždy při našich houbařských výletech nemůže pochopit jeho salašnická dušička, proč se v lese najednou rozdělujeme a nejdeme všichni v jednom stádě tak, jak si to on přeje, nicméně vždy jde po boku toho, s kým jde nebo kdo nese malou Adélku. 

Trošku více náročné to začalo být ve chvíli, kdy se Adélka začala plazit, lézt a okolo svých 1.narozenin také chodit. Ale to bychom nebyli my, abychom kynologii nedělali naplno, a tak když Ádě byl 1 rok, narodila se nám ještě plánovaná štěňátka. Trixinka se stala poprvé maminkou a jelikož jsme si už zvykli, že v našem životě není nic zadarmo, bylo to vše s menšími komplikacemi. Podařilo se nám vychovat 4 krásná bíglí štěňátka – 3 kluky a 1 holčičku, kterým jsme našli trpělivé a milující páníčky. Léto se štěňátky jsme prožili na chalupě na Rokycansku a těšíme se, že to zase příští rok zopakujeme. Zbyly krásné fotky batolící se holčičky a 4 krásných bíglíků jako vzpomínka na krásné období. 

Letos na jaře přibyla do naší smečky krásná černá trpasličí pudlí holčička Baby, která patří jak jinak už Adélce a obě se těší, jak budou spolu v příštích letech běhat agility. Baby se lehce včlenila do už zaběhnutého života naší smečky a svým věčným optimismem a dobrou náladou nepřestává překvapovat nás ani ostatní psí kamarády. 

Nikdy jsme neměli problém v soužití dítě a pes, snad proto, že všichni pejsci v naší rodině jsou dobře socializovaní a důsledně a s láskou vychovaní. To samozřejmě vůbec neznamená, že Adélku pouštíme bez našeho stálého dohledu jen tak mezi pejsky v dobré víře, že se přece nemůže nic stát, protože povinností každého rodiče je důsledně zabezpečit to, aby při vzájemném kontaktu ani dítě, ale ani pejsek neutrpěli žádnou újmu na svém zdraví, ale ani v povaze a v chování k sobě navzájem. Je třeba si přiznat, že nás občas překvapilo, co vše může dnes už dvouletého prcka vyrůstajícího od narození se smečkou psích kamarádů napadnout a jak moc člověk musí dávat pozor. Jen to však potvrdilo náš názor, že pokud se nějaká nešťasná událost, jak o nich v poslední době čas od času v médiích slyšíme, stane, je to vždy jen a jen chyba na straně rodiče a páníčka v jedné osobě. Chyba třeba jen v chvilkové nepozornosti, která se dá těžko napravit a zanechá bohužel doživotně šrám na dětské i psí duši. Odměnou za naši vynaloženou energii je pro nás dnes už dvouletá Adélka, která si ráda prohlíží každé nové číslo kynologického časopisu, listuje v knížkách o pejscích, prochází se zájmem parkury agility, pečuje s odborností dvouletého prcka o štěňátka na návštěvách u našich stejně postižených přátel, často ji vidíme, jak naše pejsky sama staví do výstavního postoje a snaží se je česat, myslí na ně, zda nejsou smutní, pokud je někdy necháme samotné doma a my s manželem dnes už víme, že se nám to snad povedlo a že v ní zůstané stejná láska ke psům, jakou máme my dva. 

Jsme šťastní, že máme Adélku i pejsky, že všichni prožíváme společně krásné chvíle, že spolu tvoří dokonalý celek a že až jednou některý s našich psích kamarádů odejde do psího nebe, zůstane napořád nejen v našem srdci, ale i v srdci naší Ádi.

Klára Macková

Jsem Apollo – Appenzellský salašnický pes.Chtěl bych všem napsat, jak mě moji páníčci tentokrát opravdu překvapili. Musím tedy na ně nejdřív prozradit , že mě už od mých asi 5-ti měsíců honí každé nedělní odpoledne u nás na cvičáku v Praze – Komořanech a říkají tomu myslím poslušnost a že mě ještě na agility, které vesele provozují někdy i 2x týdně s dalšími 2 členy naší psí smečky, ještě zatím nevzali, takže když mě jedno zářijové odpoledne naložili tentokrát samotného do auta, nečekal jsem, že by se z toho vyklubala nějaká extra zábava. Jeli jsme asi 20 km na louku někam za Prahu a kromě jedné cizí paní s pánem a 3 psů, co vůbec nevypadali tak krásně jako my „ Švýcaři“, ale byly to prý nějaké border kolie, tam široko daleko nebyl vůbec nikdo. Už se mi to začínalo zdát nějaké podezřelé, když najednou paní zmizela a za chvilku se objevila se stádem oveček, které jsem já už sice jednou viděl, když jsem byl ještě malý psí kluk, takže jsem je po čuchu poznal, ale bylo jich víc a byly přece jen trošku větší. Páníčci se zatím domlouvali, že dobře vědí, že my „Aplíci“ jsme spíš na pohánění kraviček, ale jelikož zatím kravky nesehnali, tak zkusíme tohle. To už jsem hned věděl, o co jde, ale musel jsem se tvářit, že jsem z toho trochu vedle, aby si nemysleli, že budu hned excelovat, protože jsem po cestě v autě dobře slyšel, jak se domlouvali, že neví, jestli ve mně prý něco takového je a jestli se prý spíš nebudu bát! Takže když mě vzali nejprve na vodítku do takové ohrádky s ovečkami, tak jsem ten svůj jinak úplně zatočený ocas dal trochu dolů a sem tam jsem poskočil jako že se bojím, ale když ta cizí paní vzala občas nějakou menší ovci za rouno a vyhodila ji směrem ven ze stáda, tak jsem se neudržel a jakoby nic se tam nachomýtl a trochu jsem jako ovečku postrčil zpět. To se paní celkem líbilo a říkala, že stádo vyžene ven na louku a zkusíme, co prý jako já na to. Nejdříve ale vzala ty své border kolie, musím tedy přiznat, že jim to šlo jako po másle, což mě dost rozčílilo, takže jsem štěkal na všechny strany, ať mě na ty ovce taky pustí, že jim to ukážu. Konečně došlo i na mě, ale když jsem ještě předtím zaslechl, jak paní dává mojí paničce instrukce, že kdyby mi prý nějaká ovce ze stáda utekla, ať vypustí jejího psa, že prý ovci nažene zpět, rozhodl jsem se, že to dopustit rozhodně nemůžu. Páníček mě nejdřív musel trošku krotit na vodítku, tak jsem se těšil, ale když mě pak vypustil, obíhal jsem stádo jako divý a nedovolil jsem ani jedné ovečce, aby si dělala, co chce. Jakmile se od stáda nějaká odpojila, hned jsem ji zahnal zpátky. Řekl jsem si, že to všem musím ukázat, tak jsem s páníčkem začal i trochu balancovat, sice nevím, že se to tak jmenuje, ale dobře vím, že musím stát vždy na druhé straně stáda proti svému páníčkovi a obíhat tím směrem, kterým můj páník ukáže.

No, prostě jsem jen tak pro začátek předvedl, že pasení pro mě je to pravé, že „to“ mám v krvi. Proto paní od oveček říkala, že předvést takovou práci na zkoušce vloh, mám to prostě v kapse. Nemám sice žádnou kapsu, ale jestli mi doma slíbí, že na ovečky pojedeme častěji, tak bych to na té zkoušce koneckonců snad i předvést mohl. A než moje panička stačila tohle moje povídání poslat, vzali mě páníčci právě na ty zkoušky vloh. Bylo to u příležitosti zemědělské výstavy v Praze 18.října a bylo to docela sranda. Zase tam byly skoro samé border kolie, ale i pár jiných ovčáckých plemen, ale pan rozhodčí byl hodně přísný, takže většinou všem jiným plemenům řekl, ať si to přijdou ještě zopakovat. A jak to šlo mě? Páníček byl nejdříve s ovečkami uvnitř košáru (to je ta ohrádka) a já běhal okolo a štěkal jako divý, to aby se vyzkoušelo, jestli do toho mám chuť a jestli ovečkám neublížím. Pak mě konečně pustili do košáru, vyhnal jsem ovce na louku a chvíli jsem na ně dával pozor – no, neutekla mi ani jediná. Takže jsem tomu přísnému panu rozhodčímu ukázal, že se jako Appenzell nemám za co stydět a zkoušku ZVOP jsem zvládl na jedničku. Už taky vím, že oveček nebylo zase až tak velké stádo proto, že tohle je prý anglický styl pasení. Paničce se podařilo na výstavě ulovit paní, co má doma asi 300 kraviček, tak už se chystám, že za nimi vyrazím a zkusím si konečně už to, na co jsme my Appenzellové přímo stvoření.
A všem Appenzellům vzkazuji: „ Řekněte svým páníčkům, ať najdou blízko Vás nějaké ovečky a běže to taky zkusit“. Pro toho, kdo nevěří, posílám alespoň jednu fotografii, abyste viděli, jaký jsem frajer. A zase někdy všem napíši, co jsem se v pasení nového přiučil.

Pac posílá Apollo z Tichého údolí
(a taky páníčci Klára a Jirka Mackovi, co mi při psaní trochu pomáhali) 

Když jsem si v čísle 2/2003 časopisu Pes přítel člověka přečetla článek a pozvánku paní Zuzany Daušové z organizace Helppes – Centrum výcviku psů pro postižené na canisterapeutické zkoušky, které se budou konat v únoru a březnu v Praze, napadlo mě, že náš Matýsek (Algol Cosmic) by se pro tuto činnost perfektně hodil. Po té, co jsem se o tom však zmínila doma a můj manžel se usmíval a lehce si přitom klepal na čelo, zda to s těmi kynologickými aktivitami už nějak moc nepřeháním (oba naši strakatci chodí totiž pravidelně na agility, jezdíme na výstavy a s dalším členem naší smečky chodíme pást ovce a na služební výcvik – je to samozřejmě „nebígl“, a všechen náš čas teď stačí vyplnit dnes už skoro roční dcera), tak jsem si už tak jistá nebyla….Samozřejmě jsem nechtěla s Matesem udělat ostudu nejen nám oběma, ale ani všem ostatním bíglům. Zkusila jsem tedy paní Daušové napsat e-mail, dostala jsem přihlášku spolu s popisem požadovaných disciplin a rozmýšlela dál. Zkouška se měla sestávat ze základní poslušnosti (přivolání, přivolání ze skupiny psů, odložení, povely sedni, lehni apod.). a dalších už přímo canisterapeutických disciplín (prohlídka a prohmatání psa podobně jako u veterináře, pobyt psa v místnosti s cizí osobou a ochota navazovat komunikaci, chování psa ve skupině malých dětí, reakce na invalidní vozík, slepeckou hůl, hluk, děti na koloběžkách, odložení psa mezi různými podněty, zájem psa o hru s cizí osobou, pobyt psa s psychicky nemocnou osobou (např. schizofrenikem) samozřejmě za přítomnosti majitele a odborného personálu), přičemž je třeba, aby se při každé disciplíně pejsek choval kamarádsky, samozřejmě neagresivně a vyrovnaně. Matýsek je vůči cizím lidem vždy kamarádský, na děti je dnes díky naší dceři opravdu velmi zvyklý, takže tady jsem problém vcelku neviděla. Je výborně socializovaný a na jakýkoli jemu dosud neznámý podnět reaguje vždy vyrovnaně. Usměv na rtech jsem doma vzbudila hned po přečtení úvodní disciplíny – přivolání, což opravdu nutno přiznat není Matesova silná stránka (cvičte ho taky se psem, když sice bydlíme na okraji Prahy, ale okolo je přesto na každé vycházce dost zajíců i vysoké). Takže jsme vyplnili přihlášku, Matýska párkrát vzali kousek od nás, kde to nezná a kde hlavně zajíci nejsou, a s kapsami plnými buřtů jsem cvičila přivolání jakoby byl malé štěně, abychom neměli ostudu a tajně doufala, že v Bohnickém lesoparku, kde se měla zkouška konat, už všichni zajíci dávno umřeli.
15.3.2003 jsme s trochou nervozity dorazili na místo. Byla to letos vlastně už druhá zkouška, kterou Helppes pro velký zájem pořádali, té první se zúčastnili v podstatě pouze samí zlatí retrívři. S námi se sešlo již plemen více, goldeni opět převládali, jinak pro zajímavost tam kromě nás byl ještě malý pudlík, grifonek, NO, francouzský buldoček a bernský sal. pes.

A ptáte se teď jak to dopadlo? Nevyhodili nás hned při 1. disciplíně, naopak, Mates na přivolání reagoval okamžitě, ostatní poslušnost zvládl zcela bez problémů a canisterapeutické disciplíny jakbysmet. Se zrakově postiženým se slepeckou holí chodil perfektně, na invalidní vozík sice koukal zprvu trochu vyjeveně, ale po pár minutách se přizpůsobil, nejvíce se mu samozřejmě líbily děti, hračky a jak jinak jako asi každému bíglovi piškoty a jiné odměny (i když musím popravdě říci, že kdyby tam žádné ňaminky nedávali, tak by se více soustředil). 
Takže jsme si zasloužili hodnocení „Výborná dvojice“, diplom a certifikát o zkoušce platný neomezeně dlouhou dobu za předpokladu, že do 2 let od jejího složení začneme s canisterapeutickou činností. Myslím, že snad jsme bíglům ostudu neudělali, měla jsem z toho velikou radost, protože s námi zkoušku skládali opravdu zkušení kynologové a na začátku bylo malinko vidět, že bíglíkovi asi až tak moc nevěří. Během zkoušky naopak jásali a i paní Daušová se dotazovala, kde se takoví bíglové rodí a Matýskovo chování opravdu oceňovala. Kdo to chce se svým strakatcem zkusit, má šanci, jde to! A pokud by někdo chtěl znát více podrobností, ráda případné dotazy zodpovím.

Klára Macková a Matýsek (Algol Cosmic)
e-mail: macek.jiri@volny.cz

Tak tedy, ona ho objevila spíš moje panička, protože jí asi nestačilo, že už spolu dlouho cvičíme agility, ale musím uznat, že flyball je fakt sranda.
Baví mě to teď ze všech nesmyslů, co panička vymýšlí asi nejvíc a rozhodně je to o moc lepší než třeba canisterapeutické zkoušky, co si na mě vymyslela posledně. 
Dalo jí to sice dost práce a taky chvilku trvalo než našla někoho, kdo flyball cvičí a hlavně to dobře umí a tak teď spolu už několik měsíců jezdíme každý čtvrtek večer na několik hodin přes celou Prahu do Letňan a tam se fakt vyřádím. Trénujeme s Mílou Vrbovou, kterou určitě všichni agiliťáci díky jejím obrovským úspěchům dobře znají a jejím družstvem Hop Trop Prague, kteří byli vloni poprvé na ME a ve své divizi obsadili 1.místo (jsou to fakt pašáci)! A hlavně mě to dokázali pěkně naučit. Tedˇ jedou koncem května na ME do Belgie, tak jim musím držet všechny tlapky.
Je to tam s nimi moc fajn a hlavně mě napadlo, že možné ne úplně všichni strakatci vědí, o co ve flyballu jde, tak Vám to zkusím stručně napsat tak, jak mi to vysvětlila moje panička:
flyball vznikl okolo roku 1970 v Severní Americe a je to sport pro pejsky, kteří si rádi hrají, což my bíglíci opravdu rádi, že. Flyball není tak fyzicky náročný pro páníčky jako třeba agility, což si panička moc pochvaluje, ale než se to my pejskové naučíme, tak ty naše páníčky taky trošku musíme prohnat. Pejsek na povel páníčka vybíhá ze startovní čáry, přehopsá 4 skokové překážky a sám tlapkami stlačí box, který vystřelí míček, což předpokládá, že se hlavně kvůli svému zdraví nejdříve naučí na boxu tzv. plaveckou otočku, aby si moc nenamáhal svoje klouby a aportuje míček zpět přes stejné překážky páníčkovi. Když se toto naučí, flyball se potom většinou neběhá individuálně na čas, ale utkávají se v něm zpravidla 2 družstva po 4 pejscích, kteří se v běhu návazně míjejí na startovní čáře. Někdy se konají také závody dvojic, ale závody jednotlivců se pro velkou vyrovnanost výkonů už téměř nedělají. 
Když je družstvo opravdu dobře sehrané, tak jeho celkový čas všech 4 pejsků dosahuje pod 20 sekund, což pro každého pejska znamená, že trať o délce 31,1 m musí zaběhnout pod 5 sekund. Tak uznejte, že to je teda fofr! Tak takhle daleko my s paničkou ještě nejsme, ale pracujeme tvrdě na tom. Takže ten, kdo si teď myslí, že je to jen obyčejné aportování, tak se šeredně plete! Kouzlo flyballu není v tom, že se jen míček donese, ale musíme ho nést strašně rychle a s velkým nadšením a hlavně ho nesmíme upustit. I pro ty, kteří normálně dobře aportují je to někdy dost těžké to dohromady všechno zvládnout. 
Samozřejmě je flyball pro všechny pejsky s i bez PP a páníčky všech věkových kategorií, takže věřte, že každý má šanci. 
Možná teď namítnete, že psiska s dlouhýma nohama jsou ve výhodě, což je sice pravda, ale nás, co máme nožky trošku kratší taky ve svém družstvu rádi uvítají, protože podle nejmenšího psa v družstvu se řídí výška všech překážek, tak potom ti, co mají delší nohy díky nám mohou být na nižších překážkách o to rychlejší a celkový čas celého družstva o to lepší. 
Tak to by bylo asi zjednodušeně napsáno, jak to na tom flyballu vlastně chodí a jestli rádi svým páníčkům nosíte míčky, tak to běžte taky zkusit. 
A jestli chcete vědět něco víc o flyballu, tak si to přečtěte na www.propage.cz/flyball.
Nebo taky někdo může napsat mé paničce na macek.jiri@volny.cz.Všechny zdraví

Matýsek (Algol Cosmic)
a
panička Klára Macková

p.s. a protože je panička hlava děravá a na trénink nikdy nevezme foťák, posílám vám alespoň fotku, jak skáču pro tenisák na zahradě